Umírání a pohřbívání bylo vždy nedílnou součástí lidského života. Díky truchlení nad hrobem se lidé dokázali lépe vyrovnat s odchodem svých blízkých. Měli reálnou představu o tom, co je čeká, a měli také možnost postupně se loučit s milovaným člověkem. Možnost pobýt na dobře známém místě, kde zesnulý odpočívá, kde leží celé generace blízkých, pomáhá pozůstalému smířit se s danou událostí a připravit se na vlastní smrt.

Hřbitov byl místem setkávání dobře známých lidí v podobné situaci, což přispívalo ke konejšení bolavé duše. Takové naplnění vycházelo pochopitelně ze situace, kdy člověk žil celý život ve stejném místě a téměř nikdy je neopouštěl.

Tato publikace pojednává jak o pohřbívání a hřbitovech v historii, tak o současných trendech pohřbívání a navrhování hřbitovů. Jednotlivé kapitoly jsou bohatě popsány a doplněny o kresby a fotografie.

Hřbitov jako veřejný prostor

Naděžda Špatenková

Hřbitovy jsou zvláštní místa. Do jisté míry jsou zosobněním nesmrtelnosti, jsou prostorem, kde se setkává minulost a přítomnost, jsou místem, kde doslova kráčejí dějiny a kde se zastavily. Není to jen místo, kde leží mrtví. Je to místo pro naše vzpomínky, emoce, prostor ticha, klidu, ztišení. Jan Pauly (1941, s. 30) se vyjadřoval v tom smyslu, že „hřbitov je poslední místo odpočinku na něm pohřbených, na němž odpočívají bytosti nám drahé, s nimiž spojeny jsme byli za jejich života, k nimž nás váží milé a drahé vzpomínky, kam chodíme se za ně modlit, na ně vzpomínat a udržovat své spojení duševní i po jejich smrti. Pohlížeti na hřbitov jako na pouhou instituci hygienickou, kam se ukládají mrtvoly ke zpráchnivění, byl by názor tvrdý, bezcitný a nelidský.“

Hřbitovy jsou nedílnou součástí historického a kulturního dědictví. Přibližují nám způsob života společnosti a její vztah k hodnotám, které zanechaly generace před námi. Jsou to jakási místa kolektivní paměti společnosti, místa, kde mohou lidé vzpomínat na minulost. Pierre Nora (1989) taková místa nazývá „lieux de mémoires“. Jejich hlavním smyslem je zastavit čas, zastavit zapomínání, zvěčnit smrt (zejména v případě hrobů, památníků, mohyl, apod.), materializovat nemateriální (v případě různých rituálů) a zpřítomnit minulost v přítomnosti. Tato místa v podstatě představují rituály společnosti bez rituálů. Jsou to symbolické prvky historického dědictví každé komunity nebo společnosti. Ačkoliv jsou hřbitovy spojeny s mrtvými, jsou to stavby pro živé a o živých.

Hřbitovy nejsou žádná vylidněná města duchů, od pradávna se jedná o prostor pro setkávání – živých i mrtvých, celé komunity. Také dnes plní tuto roli, i když svoji funkci pomalu a postupně mění – stávají se spíše parkem, zahradou, městkou zelení. Nezřídka zůstávají poslední oázou kousku klidu a zeleně uprostřed ruchu měst. Hřbitov je kulturní a tradiční veřejný prostor, místo k zamyšlení a součást městské zeleně. Od pradávna hledali lidé na hřbitově ochranu a spočinutí. Mrtví chtěli odpočívat na věky tam, kde žili, v blízkosti svých živých. Živí hledali v neklidných dobách útěchu a ochranu právě za hřbitovní zdí. Dnes lidé také přicházejí, aby zde vyhledali ochranu. Hřbitov se stále častěji stává místem, kde lidé odpočívají, hledají ticho, prostor k meditaci. Je to místo, kde estéti obdivují krásu skulptur, kde si mladí lidé dávají rande, maminky vozí kočárky, studenti se zde učí… Kdokoliv hledá prostor ke ztišení, na hřbitově ho nalezne.

Hřbitovy se v průběhu času mění, ale něco zůstává, něco, co vytváří prvek stability, jistoty, kontinuity – stoleté náhrobky jsou hmatatelným důkazem, že po nás alespoň něco zbude, že po sobě necháme nějakou stopu, zmínku o naší existenci, alespoň jméno vyryté na náhrobku. Hřbitovy jsou místa, kde se jakoby zastavil čas. Jsou to místa, která si zasluhují zvláštní pozornost a péči, je nezbytné k nim přistupovat citlivě a takto také projektovat a realizovat jakékoliv stavební úpravy a architektonické zásahy. Hřbitov je zosobněním trvalých hodnot. Odrazem duchovních hodnot, které navzdory sekularizaci společnosti ve spojitosti se smrtí (a životem potom?) přetrvávají nezřídka i v bezvěrcích. Hřbitov je branou do jiného světa – a to doslova…

„Pohřeb a hřbitov jsou věci, na které lidé nejméně v životě myslí a jen velmi neradi o nich mluví. A přece jsou to věci, které na světě nikoho neminou a s nimiž se každý jednou musí zabývati,“ tato dodnes pravdivá slova napsal už v roce 1941 Jan Pauly v úvodu své publikace Hřbitovní a pohřební právo. Od té doby se v tomto ohledu nic zásadního nezměnilo.  Pohřeb a hřbitov stále zůstávají věcmi, kterými se lidé zabývají až naposledy, pokud musí. Jsou vskutku „posledními věcmi člověka“. Nicméně mnohá povolání se jimi musí zabývat z pozice své profese – architekty, stavaře a studenty směřující do těchto povolání nevyjímaje. Kromě dokonalého ovládnutí svého „řemesla“ by měli také pochopit problematiku smrti, její kontext a smysl, oprostit se od neopodstatněných mýtů a strachů, které vše, co se pojí se smrtí a pohřbíváním nezřídka obestírá.

Projektování hřbitovů a dalších funerálních staveb je velké architektonické a přitom hluboce lidské téma. Stejně jako jsou hroby a hřbitovy hmatatelným důkazem touhy po nesmrtelnosti a překonání smrti na individuální a sociální úrovni, mohou kvalitní a krásné projekty svému autorovi zaručit určitou „nesmrtelnost“. Je to prostor pro skvostnou
a hodnotnou architekturu, kterou mohou obdivovat nejen současníci, ale i další generace.  Hřbitovy by proto měly naplňovat nejen nároky technického a hygienického rázu, ale také rázu estetického. Kromě toho musí být respektovány další požadavky na veřejný sociální prostor. Nejen proto by měla být tato problematika adekvátně diskutována – bez strachu, bez zbytečné úzkosti, naopak – nanejvýš kompetentně a nadčasově. Lidé, kteří na hřbitovy budou přicházet, budou hodnotit dílo projektantů několik desetiletí, století či tisíciletí. Je to možnost odvést dílo vskutku nesmrtelné, nebo naopak „zabít“ přirozený sociální prostor. Hřbitovy a ostatní funerální stavby představují velkou profesionální výzvu. Jsou místem, kde mnozí z nás spočinou. A také proto by měla být hřbitovům a jejich projektování věnována adekvátní pozornost – aby to byl prostor nejen funkční, ale v rámci možností i příjemný.

OBSAH

• Předmluva
• Hřbitovy
• Veřejný prostor
• Hřbitovy jako veřejný prostor
• Veřejné a neveřejné pohřebiště
• Hřbitovy v minulosti
• Hřbitovy v současnosti
• Projektování hřbitova
• Navrhování a rekonstrukce hřbitovů
• Architektura náhrobku
• Hřbitov jako postsekulární prostor
• Kouzlo hřbitovů
• Ateliérová tvorba studentů – konverze hřbitova
• Závěr
• Summary
• Literatura
• Rejstřík jmenný
• Rejstřík věcný

AUTOŘI

• arch. Jan Kovář Katedra architektury na FAST VŠB-TUO
• Ing. Martina Peřinková, Ph.D. Katedra architektury na FAST VŠB-TUO
• Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D. Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie na FFUP
• kolektiv

Fotografie: Jiří Špatenka, Magdalena Edlová, Jan Kovář, Martina Peřinková, Jitka Kubíčková, Kamil Zezula, Martina Hatalová, Hana Bainarová, Pavel Bainar, Táňa Kubíková

Vydalo Nakladatelství Gasset ve spolupráci s VŠB – TU OSTRAVA
Vydání první, Praha 2014
ISBN 978-80-87079-44-7